Popis lokality - Penzion

Přejít na obsah

Popis lokality

Železné hory
Železné hory jsou výběžkem Českomoravské vrchoviny pozvolna spadající do roviny Polabí na severu a na jihu se prudce klonící do luhu řeky Doubravy. V roce 1991 byla na části tohoto území vyhlášena Chráněná krajinná oblast Železné hory.
K nejnápadnějším znakům oblasti patří zlomový hřeben, hluboká údolí, říční nivy, lesní celky, louky a pole. To vše ve spojení se sídly dotváří krajinný ráz typický pro naši oblast. Spolu s dlouhou historií, která v sobě nese stopy od doby Keltů až po architekturu dneška, vznikl jedinečný a neopakovatelný přírodní prostor.
Oblast se na rozloze 284 km 2 může pochlubit nejsložitější geologickou skladbou v rámci Evropy. Na západní straně leží horniny předprvohorního stáří. Celá centrální část patří různě starým metamorfovaným horninám. Typické jsou zde ruly a žuly, ojediněle se vyskytují gabro a hadec. U Vápenice a Javorky se uchovaly čočky vápence. U Kraskova jsou usazeniny permokarbonského stáří. Druhohorní období je v podobě pískovců a slínovců. V době ledové se místy tvořily spraše.
Pestré podloží a různost povrchů, spolu s mnoha dalšími vlivy, podpořily vznik rozdílných společenstev rostlin. V lesích se setkáme s bučinami, bukojedlinami, olšinami a jasaninami. Na skalních výchozech jsou bory. V nejnižších částech jsou dubiny a dubohabřiny. Tyto původní lesní typy jsou dnes na mnoha místech nahrazeny smrčinami.
Živočichové obývají všechny typy prostředí. Velmi cenná společenstva hmyzu jsou v národní přírodní rezervaci Lichnice-Kaňkovy hory a na mokřadech. Mnohé z těchto druhů jsou však nenápadné. Nápadnější jsou obratlovci. Vody obývá, místy početně, vranka obecná, vzácný mník jednovousý a mihule potoční. K nápadným ptákům patří v některých obcích čáp bílý a v lesích čáp černý. V bukových porostech žije datel černý, lejsek malý i holub doupňák.
Nejcennější části Železných hor jsou chráněny ve 24 zvláště chráněných územích. Některá z nich jsou přístupná pouze po značených cestách a pěšinách, jiné jsou volně přístupné, avšak je třeba respektovat omezení, např. ve sběru přírodnin, nenarušování skalních výchozů, rušení hnízdišť a podobně.


Čáslav

Královské město Čáslav vzniklo okolo poloviny 13. století za vlády Přemysla Otakara II. při jedné z hlavních zemských stezek spojujících Čechy s Moravou. Dodnes je patrný gotický vnitřní půdorys - velké centrální náměstí, kterému dominuje radnice a pravoúhlá uliční síť. Město bylo po svém založení vybaveno základními právy, která z něho učinily samostatnou obec.
Církevní život byl spojen s farním kostelem sv. Petra a Pavla. Stavba raně gotického kostela byla zahájena na konci 13. století a byl do ní začleněn románský kostel sv. Michala z 11. století (dnešní sakristie), který zde původně stál.
Městský areál byl vymezen hradbami, které jsou zachovány v jedné třetině jejich délky. Do města se vcházelo čtyřmi branami. Ojedinělou památkou čáslavského gotického opevnění je válcová tzv. Otakarova věž, která stávala při Brodské bráně.
Po vypuknutí husitského hnutí setrvala Čáslav na straně Zikmundově. Po jarní ofenzívě husitů v r. 1421 přešlo město na jejich stranu. V červnu 1421 se sešel v děkanském chrámu sv. Petra a Pavla zemský sněm, který vstoupil do dějin jako Čáslavský. Sněm mimo jiné ustavil dvacetičlennou zemskou vládu, do které byl zvolen i Jan Žižka. Ostatky tohoto slavného husitského vojevůdce se našly v roce 1910 ve výklenku podvěžní mariánské kaple.
V 15. a 16. století postihly ze značné části dřevěné město dva velké požáry. V roce 1452 vyhořela polovina města, v roce 1522 padlo ohni za oběť skoro celé město.
Po tomto požáru však došlo opět ke kulturnímu a hospodářskému vzestupu města a k rozvoji stavební činnosti, které přerušily až události třicetileté války. Především dva švédské vpády v letech 1639 a 1643 způsobily, že se Čáslav stala nejen městem pustým, ale navíc do 18. století silně zadluženým.
V 18. století byla Čáslav významným správním centrem, sídlem krajského úřadu (1715), pošty, vojenské posádky. Novodobým stavebním ruchem na začátku 19. století byl do značné míry setřen původní renesanční a barokní charakter města.
V polovině 19. století získala Čáslav postupně také úřady s okresní působností a začaly zde vznikat i některé vyšší vzdělávací ústavy (gymnázium, odborné školy). V druhé polovině 19. a na začátku 20. století byly zakládány hospodářské a peněžní ústavy (např. městská spořitelna, živnostenská záložna, hospodářské družstvo), dále elektrárna, plynárna aj. Došlo i k nové výstavbě ve městě, a to především budov pro správní a školské účely.

Od roku 1960 přestala být Čáslav okresním městem, zůstala však přirozeným spádovým centrem. V roce 1884 bylo založeno městské muzeum podle projektu architekta Františka Tetřeva, které patří mezi nejstarší kamenná venkovská muzea. Budova muzea je novoklasicistní, interiéry napodobují např. Národní muzeum v Praze (chodby, exteriéry) nebo Britské národní muzeum v Londýně (vitríny). Na kopuli muzea je k vidění replika Svatováclavské koruny – symbol české státnosti. Stavbu muzea financovala záložna města Čáslavě. O založení muzea se silně zasloužil Kliment Čermák a Josef Kaunický (přispěl svými sbírkami).

Kutná Hora
Jak název města naznačuje, souvisí jeho historie s těžbou („kutáním“) stříbra a stříbrných rud. Ve středověku koncem 13. století poskytoval zdejší revír zhruba jednu třetinu produkce stříbra v Evropě.
To se v okolí vyskytovalo patrně i na povrchu a už v 10. století se na blízkém slavníkovském hradišti Malíně razily stříbrné denáry. S těžbou stříbra možná souviselo i založení cisterciáckého kláštera v sousedním Sedlci, prvního v Čechách. Sedlecký klášter založil roku 1142 Miroslav z Cimburka, významný dvořan knížete Vladislava II.. Klášter byl osazen mnichy z Waldsassen v Horní Falci, který patřil do řádové linie, jež se hornictví věnovala. To by mohlo vysvětlit, proč byl - proti běžné řádové praxi - založen v krajině už osídlené a kultivované. Klášteru patřily pozemky, na nichž pozdější město vyrostlo, i řada vesnic v okolí.
Kolem roku 1300 vydal král Václav II. nový horní zákon (Ius regale montanorum), který stanovil královská práva nad těžbou stříbra i mincovnictvím, zavedl jednotnou minci a ražení soustředil v Kutné Hoře. Pod vedením italských odborníků z Florencie se v nové mincovně, která se podle nich jmenuje Vlašský dvůr, začaly roku 1300 razit Pražské groše. V letech 1304 a 1307 byla Kutná Hora obléhána vojskem Albrechta I., obyvatelé ji však narychlo opevnili a ubránili. Roku 1318 byla Kutná Hora povýšena na město a dostala různá privilegia.
Bohatství kutnohorských dolů – zejména šachty Osel – se stalo základem královské moci v Čechách a hlavním zdrojem prostředků na velkolepé stavby Lucemburků po celé 14. století. Král Karel IV. i Václav IV. si proto města velmi hleděli, podporovali je v různých sporech i při zvelebování městských staveb; Vlašský dvůr se stal sídlem krále Václava IV. Ve druhé polovině 14. století vznikl kostel sv. Jakuba a šest dalších, radnice a další stavby a město dostalo hradbu se šesti branami. Roku 1363 se zmiňuje i městská škola.
Protože městské kostely stále podléhaly sedleckému klášteru, vzniklo roku 1384 hornické bratrstvo pro stavbu nového, tzv. „horního“ chrámu sv. Barbory na pozemcích vyšehradské kapituly a za městskou hradbou. I když výnos dolů v té době klesal, stavební činnost rostla a král Václav IV. dal rozšířit Vlašský dvůr, kde často býval a roku 1409 zde podepsal Dekret kutnohorský o novém rozdělení pravomocí na pražské univerzitě. Roku 1413 horníci přepadli Malín a pobili obyvatele, protože jim bránili v dolování, 1416 zavraždili královského vyslance a ve městě se rozhořely národnostní a náboženské spory.
Roku 1419 začalo město pronásledovat kališníky a mnoho jich dalo naházet do opuštěných šachet. Roku 1420 podporovalo město císaře Zikmunda Lucemburského, ale když 1421 Jan Žižka zničil sedlecký klášter, podrobilo se Janu Želivskému s tím, že odpůrci kalicha musí město opustit. Když Zikmund z města 1422 ustoupil, založil požár, který měšťané uhasili. Roku 1424 však město důkladně vypálil Žižka a nově osídlili táborští, kteří zde vládli až do bitvy u Lipan 1434. Mince v té době velmi upadla, razily se jen špatné haléře a obchod v Čechách přešel na míšeňské groše.
Roku 1436 sjednal král Zikmund zajímavé vyrovnání nových majitelů se starými i náboženský smír. Roku 1444 zde byl zvolen hejtmanem pozdější král Jiří z Poděbrad a odtud roku 1448 táhl dobývat Prahu. V Kutné Hoře pak sbíral vojsko proti Matyáši Korvínovi, jehož 1469 u Vilémova zajal. Na zemském sněmu 1471 zde byl zvolen králem proti Korvínovi Vladislav II. Jagellonský, který pak Kutnou Horu velmi podporoval. V té době se díky lepší technice opět zvýšil výnos dolů a dosáhl vrcholu, což se projevilo i ve stavební činnosti a roku 1489 zde Martin z Tišnova vytiskl bohatě ilustrovanou Bibli kutnohorskou. Od roku 1489 sídlili v Kutné Hoře italští biskupové, kteří světili kněze podobojí, konaly se zde zemské sněmy a město konkurovalo svým významem Praze.
Po roce 1530 začal výnos dolů opět klesat, šachty se zalévaly vodou a opouštěly. Po stavovském odporu 1547 ztratilo město část svých svobod a roku 1550 se přestaly razit pražské groše. Úpadek pak rychle pokračoval také proto, že přísun stříbra z Jižní Ameriky srazil jeho cenu a dolování se přestalo vyplácet. Kutnohorské poměry v 16. století zachycují anekdotické paměti Mikuláše Dačického (1555 - 1610). Kutnohorský primátor Jan Šultys z Felsdorfu, dříve mincovní úředník, se stal za stavovského povstání direktorem a byl roku 1621 v Praze popraven; jeho hlava pak visela přes sto let na městské bráně.
Rok
u 1623 byli vypovězeni nekatoličtí duchovní, morovou epidemií 1625 a exilem se počet obyvatel snížil o čtvrtinu. Ferdinand II. Štýrský městu zkonfiskoval část statků a věnoval jezuitům, kteří zde roku lt 1626 založili latinskou školu a pak budovali vedle sv. Barbory velkolepou kolej. V té pak vyučoval například Bohuslav Balbín, Jiří Plachý, historik města Jan Kořínek a další. I když těžba skomírala a roku 1726 byla úplně zastavena, město se pomalu vzpamatovalo a v Kutné Hoře působila řada vynikajících umělců (lt Kilián Ignác Dienzenhofer, František Maxmilian Kaňka, Petr Brandl, který zde 1735 zemřel a je zde v kostele Matky Boží Na Náměti pochován). V letech 1770 a 1823 poničily město velké požáry.

Kutná Hora hrála významnou roli v národním obrození. Narodil se zde archeolog Jan Erazim Vocel a dramatik lt Josef Kajetán Tyl, v letech 1850 - 1851 zde žil a pracoval Karel Havlíček Borovský a vzniklo zde mnoho národních spolků a sdružení. Koncem 19. století byly gotické stavby ne příliš citlivým způsobem obnoveny a chrám sv. Barbory v letech 1884 - 1893 dostavěn J. Mockerem.


Kutnohorské pověsti

Zvon Marie z kostela sv. Jakuba prý nechal vyrobit muž, který se celý život věnoval penězokazectví, ale k stáru se rozhodl oprostit od svých hříchů, a proto všechen svůj majetek věnoval na odlití zvonu. Protože mu doma zbyl ještě díl falešného mincovního kovu, nechal jej přidat ke zvonovině, aby dodal hlasu zvonu na lahodnosti.
Z Vlašského dvora se delší čas ztrácelo stříbro a kutnohorští havíři s mincíři z Vlašského dvora se tak dlouho vzájemně obviňovali, až mezi nimi došlo ke ozbrojené potyčce, v níž několik Vlachů přišlo o život. Od těch dob se někdy stává, že se stříbrný zvonek z Vlašského dvora o půlnoci rozezní sám od sebe, strhne se vichřice a dvorem bloudí duchové zavražděných Vlachů, kteří dodnes pátrají po ztraceném stříbře.
Když se zvonařský mistr Jakub Ptáček chystal odlít velký zvon pro kostel sv. Barbory, měl v noci sen, že uklouzl a spadl do roztavené zvonoviny. Den nato při lití zvonu přilétl kos a z těsné blízkosti sledoval jeho práci. Náhle byl však omámen výpary a spadl do rozžhaveného kovu. Zvon byl posvěcen na jméno Marie, ale mezi lidmi se mu říkalo Ptáček kvůli jménu zvonaře i zvláštní příhodě při jeho odlévání.
Historické centrum Městské památkové rezervace spolu s kostelem sv. Barbory a kostelem Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci je od roku 1995 zapsáno na lt Seznamu světového dědictví UNESCO. Město Kutná Hora je členem evropského projektu EUROMINT, jehož cílem je shromáždit informace o všech evropských středověkých a raně novověkých mincovnách.

Památky:

Kostel svatého Jakuba (1330-1420)
Arciděkanství (1594-1599)
České muzeum stříbra Kutná Hora a středověký důl [1]
Hrádek (1485-1505)
Hřbitovní kostel Nejsvětější Trojice (kolem 1415; 1488-1504)
Hřbitovní kostel Všech svatých (kolem 1290; 1698)
Chrám svaté Barbory (1385-1420; 1481-1499; 1512-1558; 1884-1893)
Jezuitská kolej (1667-1700)
Kamenná kašna (1493-1495)
Kamenný dům (1485-1495)
Kaple Božího těla (kolem 1400)
Klášter řádu sv. Voršily (1733-1743)
Kostel Matky Boží Na Náměti (1360-1470)
Kostel svatého Jana Nepomuckého (1734-1750)
Sedlec, chrám Nanebevzetí Panny Marie (1280-1320; 1702-1714)
Sedlec, hřbitovní kostel Všech Svatých (kolem 1400)
Morový sloup (1713-1715)
Ruthardka
Sankturinovský dům
Vlašský dvůr (kolem 1290; 1390-1400; 1496-1499; 1577-1579; 1893-1898)

Žleby
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1278. Jméno mají Žleby od údolí řeky Doubravy, která tu vytvořila hluboký žleb - žlab. Na městečko byly Žleby povýšeny v roce 1356, kdy byly v držení císaře Karla IV. a byl jim dán do znaku stříbrný lev se zlatou korunkou, jazykem a zlatými drápy v černém štítě. Písemnosti o tom se nedochovaly. Tento znak byl roku 1697 od pozdějšího majitele Žleb svobodného pána z Kaisersteinu pozměněn a obdařen barvami ze znaku rodiny Kaisersteinu. Na černém štítu je Lev zlaté barvy a drží v tlapě zlatou lilii. V současné době se město vrátilo k původním barvám znaku a ponechalo lvu stříbrnou lilii.
První písemná zpráva o Žlebech je z roku 1278. V tomto století tu byl založen hrad Jindřichem z Lichtenburku a dány počátky panství. V držení hradu se vystřídalo hodně majitelů i několik českých králů. Významnými rody byly Kaisersteinové, Schönfeldové a naposledy Auerspergové. Do roku 1848 tvořilo žlebské panství 20 vesnic.

Zámek Žleby
Vyhledávanou památnou budovou je ve Žlebech státní zámek s bohatými sbírkami zbraní a jiných starožitnosti. Původně gotický hrad pánů z Lichtenburku, z doby před rokem 1289, byl znovu postaven po zničení husity před polovinou 15. století. Prošel pak renesančními a barokními úpravami a do dnešní romantické podoby byl přestavěn z podnětu jednoho z dalších majitelů panství, Karlem Vincencem Auerspergem, v letech 1849- 1868 podle anglických předloh. Pro návštěvníky je prohlídka rozdělena do dvou tras. První zahrnuje romantické interiéry, zámeckou kapli v gotizujícím stylu a kuchyni s původním vybavením.

Obora Žleby
U zámku je rozsáhlý anglický park. V parku je obora, kde můžete v letních měsících vidět zástupce naší zvěře, dravce, sovy, vodní ptáky, kunovité šelmy, bílé jeleny. Obora je na okraji obce Žleby asi 5 min. chůze od státního zámku Žleby.
Vznikla v roce 1998 za účelem prezentace zde chovaných bílých jelenů, dravců sov a historie sokolnictví. Při návštěvě areálu je možné spatřit naše běžné dravce a sovy jako jsou puštíci obecní, kalousi ušatí, výři velcí, poštolky obecné, káňata lesní, motáci pochopi, ale je možno vidět i velmi vzácné dravce jako sokoly stěhovavé, rarohy velké, sokoly lovecké, rarohy jižní, káňata harisova, orly stepní, orly skalní, supa bělohlavého a supa afrického. Dravci zde chovaní létají při ukázkách letu a výcviku dravců a sov v těsné blízkosti návštěvníků.
V oboře je chována i část stáda bílých jelenů. Je zde možno vidět 6 - 10 kusů bílých jelenů.
Ve 12.00 a 15.30 hod. při přikrmování můžete tyto jeleny vidět na vzdálenost 10 - 15 m. V tuto dobu je také možno vidět ukázky výcviku dravců.
Z dalších druhů zvěře je možné spatřit divoká prasata, muflony, daňky a divoké krocany. Vodní ptáky zastupuje čáp bílý, volavka popelavá, kormorán velký a labuť velká.


Lichnice
Lichnice či Lichtenburk je zřícenina hradu, nacházející se na skalnatém návrší v nadmořské výšce 480 m n.m. nad městem Třemošnice. Leží při hranici Národní přírodní rezervace Lichnice - Kaňkovy hory a je součástí CHKO Železné hory. Postaven byl rodem Ronovců a to buď Jindřichem ze Žitavy nebo jeho synem lt Smilem, který se zval právě podle hradu Lichtenburk.

Hrad Lichnice má tvar pravidelného trojúhelníku o rozměrech 120 x 110 x 80 metrů. 110 metrová východní část byla opatřena bránou s přístupovou cestou a byla chráněna mohutným příkopem s valem. Příkop se táhl i pod jihozápadní 120 metrovou stranou. Severní strana byla chráněna Lovětínskou roklí. V první (Lichtenburské) fázi výstavby měl hrad obvodovou hradbu se začleněnou okrouhlou plochostropou obytnou věží na severovýchodním nároží. Kastelologové předpokládají i druhou věž s břitem v jižním nádvoří. Hradby byly opatřeny parkánem, který byl přístupný z hlavní obdélníkové brány. O stavbách uvnitř hradu se toho moc neví, zjištěna byla studna a zbytky obdélníkové stavby v západním nároží (Tomáš Durdík zde předpokládá dokonce třetí věž, obdélníkový donjon). Hrad pak prošel pozdně gotickou přestavbou.

Žižkův dub
Památný dub, podle odhadů 750 let starý, se nachází v malém městečku Podhrádí, ležícím pod zříceninou hradu Lichnice. Pyšní se nejen svou košatou korunou, ale také kmenem měřícím v obvodu 9 metrů. Husité několikrát dobývali Lichnici, ale ani jednou se sám Jan Žižka tažení nezúčastnil, přesto lidé nazývají tento dub Žižkovým.

Dívčí kámen
Vyhlídka Dívčí kámen je umístěna na skalnatém výběžku. Je z ní možno vidět kraje podél řeky Doubravy. Nejblíže tímto směrem je obec Závratec, dále najdeme například Žleby a nebo Čáslav.

K tomuto místu se vztahuje pověst „O kruté panně Miladě“. Za deštivé a bouřlivé noci se kůň jejího otce splašil a oba se zřítili ze skály. Milada po smrti svého otce nenáviděla všechny skály kolem hradu. Udatní rytíři žádali o ruku Milady, ale ona prohlásila, že si vezme za muže pouze toho rytíře, který se vydá na osudný sráz nad Lovětínskou roklí, kde zemřel její otec a tam se s koněm třikrát otočí. Skála byla velmi tvrdá, takže se do ní nezaryly ani ty nejostřejší podkovy a rytíři, kteří ji chtěli získat za manželku umírali. Jednou se objevil odvážný rytíř (bratr jedné z obětí), který ve zkoušce obstál, protože vložil svému koni do podkov démanty. Vytáhl z toulce šíp a vystřelil na Miladu. Šíp jí projel srdcem a zabil ji. Rytíř zmizel na svém koni a nikdo ho už nikdy neviděl.

Lovětínská rokle
Touto roklí protéká Lovětínský potok, ve kterém můžeme nalézt obrovské balvany tzv. železnohorské krystaliniky. Rokle je sevřena skálou Krkaňkou (566 m n.m.), která se nachází naproti zříceniny hradu Lichnice. Lovětínská rokle patří do Národní přírodní rezervace Lichnice - Kaňkovy hory a Chráněné krajinné oblasti Železné hory.

Poklad
O Lichnici se vypravuje, že se zde nacházela tajná chodba. Právě touto chodbou utekly tři dcery tamního rytíře, když Lichnici dobyl nepřítel. Schovaly se u lidu, který žil pod hradem. Prosily o pomoc, za kterou jim nabídly tři mošny. Obyvatelstvo je obléklo do starých šatů a cestou do bezpečí jim sestry vyprávěly, že na hradě zanechaly poklad, ale nikdo se ho nemůže zmocnit, protože ho hlídá obrovský černý pes. Obyvatelé tomu uvěřili a po pokladu nepátrali, ale po válce hrad zpustl a někteří lidé se odvážili jít do hradu a hledat poklad. Pokaždé když vešli dovnitř, zhaslo světlo a lidé se vraceli s prázdnou.

Návrat na obsah